Z cest

Itálie - Piedmont - Almese



Svíčky, vůně sušené levandule, dřevěný stůl a červené víno. Tlustý svetr, za okny tma, naprosté ticho protkané jen tikotem hodin a občasným vrčením ledničky. Esence dnešního večera. Jsem na chalupě, tak jako jsem už tolikrát byla a tolikrát ještě budu. Teď mi to ale přijde tak nějak neuvěřitelné. Proč? Protože uplynulo jen několik málo hodin od dosednutí našeho letadla na zem. Letadla, které nás vrátilo nejen zpět do Čech, ale také zpět do obyčejného života. Neleze mi do hlavy, jak hodina a půl letu dokáže změnit tak moc. Podnebí, prostředí, myšlení, vyjadřování se, zvyky, lidi, jídlo i pití.

Má každý takovýhle pocit po návratu z dovolené? Ta naše byla tak nabitá dojmy, že teď budu několik dní odpočívat, abych to všechno vstřebala. Dovolená po dovolené.

Vše začalo jednou nevinnou jízdou v autě. Návrat ze svatby, povídání, o všem možném, o minulosti, budoucnosti, o rodině. A proč byste k tetě nemohli v létě jet? A proč bychom nemohli už letos? Najednou se domlouvalo, kupovaly se letenky, půjčovaly kufry, balilo se a vážilo. Ani jsem nestačila mrknout a už jsem seděla v letadle a dychtivě koukala z okénka. Poprvé.



Hlava v oblacích. Doslova. Je zajímavé, jak v určitých momentech dostávají fráze úplně nový důraz. Let se mi líbil a moc. A pak už jen horko, děsné horko a autobus a vlak a auto. Octli jsme se v Almese, malé italské vesničce obklopené horami. Kamenné vilky, oranžové střechy, dusno a vřelé úsměvy. Italština, které nerozumím ani slovo a budí ve mně tendenci mluvit francouzsky. Un peu.

A tak se to stalo. Octla jsem se v Itálii. V domě pro mě cizích lidí, (jednoho psa a čtyř koček) kteří mi za pouhý týden neskutečně přirostli k srdci. Postavili jsme stan, navečeřeli se, popili trochu vína, propovídali nějaký ten čas prodloužený nutností překladu a upadli do hlubokého spánku. Ještě jsme neměli tušení, jaké všechny zážitky na nás v následujících dnech čekají.











Další články