Pravá, levá, pravá, levá, jdi dál, je to jen ve tvé hlavě,
další krok, další a další.
Jestli jste z mých posledních dvou článků (tady a tady)
měli pocit, že se v Praze trochu nemohu nadechnout, máte pravdu.
Věci, které jako rodilý Pražák jindy zvládám bez problémů,
mě najednou začaly dusit. Jízda autobusem, kde se lidé lepí jeden na druhého,
řvoucí sanitka projíždějící křižovatkou, fronta zamračených, vysílených postav
v obchodě, hloupé reklamy běžící v televizi během ještě hloupějších
pořadů. Nějak mi to všechno poslední dobou nedávalo smysl. A když už ani chvíle
strávené na chatě nepomáhaly, bylo načase přejít na vyšší laťku.
Vyrazili jsme s Danem na vandr. A byl to vandr se vším
všudy. Nejdříve jsem měla obavy. Unesu ten batoh celou cestu? Neberu si toho
moc? Neberu si toho moc málo? Nebudu se při přespávání pod širákem šíleně bát?
Nebudu fňukat? Nebude mi moc vedro? Moc zima?
Hlavou se mi honila spousta otázek, ale když přišel den
odjezdu, všechny je přehlušilo čisté nadšení. Že mizíme z Prahy, že mizíme
do přírody, že budeme jen mi dva uprostřed lesů, a že vše záleží jen na nás a
na tom, co se nám bude nebo nebude chtít.
A tak jsme nahodili bágly na záda a vyrazili na autobusové
nádraží. Jeli jsme a krajina ubíhala za oknem. Nejprve začaly mizet paneláky, potom rodinné domky a pak
už se cesta kroutila mezi stromy a jen sem tam jsme projeli vesničkou plnou
roubenek.
Vítejte na Kokořínsku.
První naší zastávkou byl samotný hrad Kokořín. Vylezli jsme
na věž, kochali se výhledem, prošli se po hradbách a pak vyrazili dál. Do lesů
a mezi skály. Zdolali jsme skalní uskupení Nedamy, viděli jsme dravce s neuvěřitelným
rozpětím křídel, co nám kroužil nad hlavami, a schovávali se bouřce pod velkou
tújí.
Každou vteřinou jsem si uvědomovala, že pobyt v přírodě
je pro mě čirá radost. Neuvěřitelný pocit svobody a volnosti, který během roku
často postrádám.
L.
Panebože, to je tak strašně krásný. Zbožňuju přírodu, ale obdivuju vás, že jste se takhle vydali, já bych asi taky měla lehké obavy, jestli to zvládnu :D
OdpovědětVymazatDíky, díky :)) Nakonec nebylo čeho se bát, člověk zvládne mnohem víc, než si myslí, dokud to nezkusí. ;)
Vymazat