Papíroví společníci

Papíroví společníci

Ke knihám mám od malička velmi dobrý vztah. Mamka mně a sestře před spaním předčítala Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové a vždy jsme se u toho ohromně nasmály. Všechny tři, ale mamka asi nejvíc. Přečetla jsem hromadu dětských knížek a také velké množství knih pro puberťačky (vznešeně prý Young adult literature). A celé čtyři roky na gymplu jsem četla klasiku a také dost odborných knih.

Hlavně před maturitou, když už byla vidina dlouhých prázdnin a dní plných volna téměř na dosah ruky, jsem se těšila, až si konečně budu moci číst úplně cokoliv, co jen chci. Když ale konečně nadešla ta chvíle plná svobody, uvědomila jsem si, že vlastně nevím, co přesně chci číst. Procházela jsem v hlavě tituly, které už mám na seznamu „přečteno“ a přemýšlela jsem, pro co zavítám do knihovny. Najednou nebylo vůbec snadné rozhodnout se.

Mám ale pár oblíbených autorů, kteří mě zatím nikdy nezklamali. Nejdříve jsem z poličky vytáhla Valčík na rozloučenou od Milana Kundery. Tuto knihu jsem dostala od kamarádky už k Vánocům, ale tehdy jsem nenašla tu správnou chvíli, abych se do ní pustila. A nezklamala. Kunderův styl psaní byl znát z každé stránky. V pořadí to je třetí kniha, kterou jsem od něj přečetla a těším se na další.



Po Valčíku jsem příteli z poličky odcizila Faktótum Charlese Bukowskiho. Od něj je to teprve druhá kniha, která se mi dostala do rukou. Bukowski se čte dobře, jeho styl je svižný a svěží, bohužel jsem měla ale pocit, že se zde děje stále to samé dokola a kniha nepřináší nic nového. Na to se dá namítnout, že Bukowski je prostě takový, já mu to nebudu mít za zlé, jen to plně není můj šálek kávy.
Nedávno mé srdce zatoužilo po úplné romanťárně a tak jsem mamce ve skříni zabavila knihu s názvem Sluneční drahokamy. Uvědomuji si, že se nejedná o žádnou uznávanou nebo ceněnou literaturu, to mi ale zážitek z ní zkazit nemůže. Proč si nepřečíst naivní, romantickou, předvídatelnou knihu, když na ni má člověk chuť? A popisy irské krajiny, legend a obyčejů se mi do paměti usadily na dlouho.


Momentálně hltám stránky Lucemburské zahrady od Michala Ajvaze. Četla jsem od něj knihu Druhé město, kterou jsem objevila díky našemu školnímu kánonu, za což jsem opravdu vděčná. Během povinné četby ve škole jsem se snažila vyhnout knihám s válečnou či poválečnou tématikou. Ne vždy to bylo snadné, ale nakonec jsem si našla cestičky, jak tyto knihy obejít. Nelíbí se mi ta atmosféra, ponurost, smutek a hrůzy, které jsou s námětem války spojené. Na Ajvaze jsem narazila, právě když jsem si vybírala, jakou poslední knihu zařadím do svého maturitního výběru. Druhé město mě okouzlilo a Lucemburská zahrada jakbysmet. Michal Ajvaz je mistr kouzelných popisů, dokáže skvěle vystihnout atmosféru míst i situací a jeho knihy jsou opravdu výjimečné. Pokud si chcete přečíst něco nevšedního, sáhněte právě po něm. Na mě už na poličce čekají další dvě jeho díla.


Na desetidenní rodinnou dovolenou jsem se ale rozhodla pro knihu Divočina od Cheryl Strayedové. Už dlouho mám v počítači stažený film, který je podle této knihy natočen, ale stále jsem si ho nepustila. Teď jsem za to ráda, protože se na tuto knihu opravdu těším. Kamarádka, které jsem ji dala darem, z ní byla nadšená a já bych řekla, že jako doplněk k prázdninovým dobrodružstvím bude perfektní.

Řekla bych, že z počáteční nerozhodnosti, co za knihy teď vůbec číst, když už není nic dané a povinné jsem nakonec vybrousila docela dobře. Nerada nějakou knihu odkládám nedočtenou, i když mě třeba vůbec nebaví a musím říci, že od konce školy se mi to zatím s žádnou nestalo. Tak snad to tak i dál vydrží a i další mé volby budou úspěšné.

A jaké knihy dělají teď společnost Vám ?
Lucie

Další články

0 komentářů:

Okomentovat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.